TOM. CANNIZZAROVI, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny.

Od paty hory, v které opět budí

se starý Enceladus z těžkých dum

a jejíž povrch obří zvedá hrudí

a horký dech svůj chrlí k nebesům;

a oddychuje hřměním a své lání

vysýlá v lávy žhavé ručejích,

že ztichlo cikad zvučné cvrlikání

i Theokrita hrdliček zmlk’ smích;

tvůj pozdrav, slavíku můj, letí ke mně!

Drah vyvolencům světu v myrtách skryt,

svět necháš bláznit, piješ z ňader země

vzruch síly nové, nadšení a klid!

Jak druhdy caesar v středu svojich sadů

ty žiješ sobě jen a umění,

jen krásy zář a přírody jen vnadu

svým veršem stíháš v stálém rozchvění.

Jak alkyon na hřbetu mořské vlny

ty v lávě hnízdo svojich písní máš,

žár pije tam z ní zpěv tvůj kouzlaplný

jsa idealů lidských bdělá stráž.

A staré Evropy tam na pobřeží,

kde Scylly s Charybdou zní věčný svár,

tvůj maják pouť myslících duchů střeží,

jak Aetna sije tmavým nebem žár;

žár myšlénky, žár dobra a žár krásy,

žár svobody, již nechce znáti svět,

vzruch každý, jenž se ku výšinám hlásí,

to víno starců, milujících med.

A vlídný tvůj, leč dálnosáhlý plamen,

v němž divoká hřmí síla sopečná,

má rovněž sílu Encelada ramen,

že pod ním půda chví se netečná.

A hoří požárem! Ó plaň tak stále

v své pěsti nesa krásy pochodeň!

Čím vichr majáku, čím vlna skále?

Jen vytrvej, však přijde naše žeň!

Kdy pochodeň, již děd podává vnuku,

jak slunce bude nad vesmírem plát,

snad poslední ty podáváš jí ruku,

ó blaho, čas ten v písni předzvídat!