TOMU, JENŽ MNE NAZVAL THERSITEM. (5.)

Noc temná kolem mne. Vás Olympu svit chová.

I v tom je děs.

Jsem smrti memento; dím dnes k vám vážná slova,

já, Thersites.

Jsou chvíle osudné, kdy pyšný poseur cítí

pod skepse dotekem:

Titanem nebyl jste, Titanem nemoh’ býti.

– Ó, buďte člověkem!

Duch chmurný, nečistý, Vy kamsi v temno jdete

svým záštím štván.

Egypt jste opustil, však, myslím, nenajdete

svou zemi Kanaan.

Jsou chvíle osudné, kdy pochyby se vznítí.

Vidíte v mžik:

Na troše papíru jste založil své žití,

na troše polemik.

Noc přijde bezsenná. Vás míjí spánek klidný.

Zjev plný tragiky:

Noc přijde bezsenná. Vy věda, jak jste bídný,

dítě: Jsem veliký.

A ráno zášť Vás v dál zas bude štváti.

Bled jdete k posám svým.

Já, Thersites, bych moh’ Vás litovati,

– nebýti svědomím!