TOMU, JENŽ PŘIŠEL POZDĚ

Tenkrát, když jdu bratry hledat,

svět mi prázdný, člověk cizí.

Na sad k milence jdu sedat.

Její šťastný úsměv mizí.

Daleko pak vede cesta;

do světa si vyjdu v města,

kvést chci, jaro v srdcích zříti.

Ale dřív, než den měl mříti,

viděl jsem zas lidské hoře,

bylo hluboké jak moře,

hory mrtvol k nebi čníti.

Vyjdu, o malou jen chvíli

neštěstí dřív došlo k cíli.

Proč jsem vyšel v den, kdy mřelo

milenčino srdce v hoři?

Kdy se peklo otevřelo,

města mizí, domy hoří,

a kdy v mrtvém tichu šíra

smrt již spadlé plody sbírá?