Tonko

Dávno, dávno už je tomu, co jsme spolu znali se.

Na Tebe když, Tonko, myslím, žití proud mně kalí se.

Byl’s jen chudák, zato z noci vykouzlil jsi jasný den,

ač jsi ani dýchat nemoh’ bídou přímo umlácen.

Naše lovy žijí ve mně. Jdu-li v dešťů hustou síť,

říkám: Tonko, nešetři mne! Do své sítě si mne chyť!

Ale jak by mohl Tonko z mračen po mne tady pást?

Jak by si mne mohl s rybou nebo s rakem ještě mást?

Jak by mohly jeho ruce šňůru ještě udržet?

Jak by mohly vrší z drátů mrštit s nebe v tůně běd?

Není Tonko člověk – chudák, snad je z něho nový tvor,

který zdraví smíchem hvězdy, když jdou jako slípky z hor.

Dlouho, dlouho přemýšlel jsem, co že by mu slušelo,

co by mu jak maska padlo na duši i na tělo.

Pelikány měl jsem v hlavě... Tonko jako pelikán?

Je-li někde mezi nimi, ční z nich jak pták Velikán.

Jestli krví krmí mladé, je to jistě hrůzný zjev –

jednou přišel za mnou v spánku – jedna rána, samá krev!