TONOUCÍ

Oblaka bílá nebem tiše jdou.

Já znaveně stisk ruku pod vodou.

Vyplula na vrch, a jak bledá byla;

mou sevřela a zas se ponořila.

Zjitřila bolest, zatím co jsem těšil,

dřív odpustila, než jsem ještě zhřešil.

Vím: touha zemřelá v mdlém mého srdce tluku

se vynořila tu a vztáhla po mně ruku.

V ten smutný den, kdy bílé mraky tiše

se smějí něze hříchů jako cností pýše.

V ten smutný den, kdy ruka ruku hledá

a k útěše jí stačí, že je stejně bledá.

A nevím, zda to minulost má byla

tou rukou, jež se z vody vynořila?

Den zlákal ji, že vztáhla se v mé snění,

by dosáhla tak s mojí odpuštění,

jež jedné ruce nabýt možno není...?

Je žhavý den. Znavený, bledý den,

jen povrch řeky kruhy rozvlněn.

Nevěřím ruce svojí, jež tak bledá,

a myslím, že v tu chvíli jiná kámen zvedá,

ze jiná vraždí, jiná trhá růže,

co moje ruka mdle jen stisknout může

tu, která k tobě až se vztýčí nad vodou...

Oblaka bílá nebem tiše jdou...