TOPIČI NA „CEPHĚE“

Topiči černí, v hlubině lodní uvěznění,

posmívaní, povržení,

na vás myslím, sametové tango když zní

na palubě uprostřed noci...

V třicetistupňovém žáru,

co víte o jižním jaru?

Nač vzpomínáte, po čem teskníte?

Proč bílí

vás uvěznili,

nevíte?

Bezedné bílých je pohrdání –

dole je žár, děs hlubin pekelných,

dole je žár a nahoře zlaté vlání

a dálek hlas a moře modrý smích.

Ale vy, uvěznění,

nevidíte zelenou vlnu za zelenou vlnou jít,

nevidíte bílá města v poledním slunci snít –

topiči černí, jste okradeni...

Ale v přístavech – hahoj! – tam jste páni!

Tam vycházíte na bílý den,

protože z otroka muž je znenadání.

Po asfaltu bílém jde černý gentleman,

(plyšový klobouk a křiklavá kravata –

v tom je důstojnost negra a na bídu záplata)

jeho jsou ulice, bohaté krámy,

kolotoč, střelnice s houpačkami

a také, já vím –

bar s lacinou láskou a vínem laciným...

A potom zas:

s bohem, široký světe,

plný zářivých krás!

Topiči kudrnatí

zas zapadnou do tmy a těžce dar světla platí,

pot stéká jim po rukou, po tváři

a, uvězněni v žhavém žaláři,

ničeho nevědí o tom, že moře hvězdami kvete.

A kdyby k hvězdám volat chtěli,

hvězdy by jim neodpověděly...

S bohem, překrásný světe!

Jule, chlapče mladý,

který den po dni

zářící příbory prostíráš na stoly v jídelně lodní

a každé ráno vkládáš do váz čerstvé květiny,

ty nevinný,

(není ti víc, než patnáct let

a pleť máš jak vařená čokoláda

a za uchem nosíš hořící květ)

i tobě je svět

pekelnou výhní?

Tvé velké oči žalují.

Sumatry květe (tak v srdci tě jmenuji),

bratříčku strýčka Toma,

kde je tvé doma?

Tvá hlava je těžká a slabá jsou tvá ramínka –

nepláče pro tebe někde tvá maminka,

bratříčku můj?

Černoši, odpusťte mi žalář svůj –

odpusťte nám barevný svět!

Odpusťte nám, že flirtujeme a tančíme,

že ničeho o vás nevíme –

odpusťte nám modré a zlaté chvíle,

Charlesi, Bobe, Jule...