TOPOL A VRBA.

Stojí topol u řeky,

do vody se dívá,

obzor v kruhu daleký

do mlhava splývá.

Tiš. Jen vrba kotlavá,

prohnilá a děravá

zlehýnka se kývá.

„K čemu jsi?“ tu topol děl,

„každý rok tě holí,

nůž, který ti v tělo vjel,

ani nezabolí,

a blesk, jenž mi nad hlavou

píše rýhu krvavou,

vyhne se ti v poli!“ –

„„Chytáš blesky, vím to, vím,

jež kol kolem tlukou,

hroudy já však zadržím

kořenů svých rukou,

proud když chce je v dálku rvát –

Musím u těch břehů stát

s tichou svojí mukou.

Práce dá to, brachu, dost,

než mne strhne v trudu

vzkypělého proudu zlost,

nepustím však hrudu.

Třeba zpola vyrvána,

zlomena a odrána,

v břeh rýt kořen budu.

Rozsochou svou bez duše

ptáky budu plašit,

a než jaro přikluše,

děti ze vsi strašit –

ale pak se stane div:

pahýl můj zas bude živ,

mladě začna rašit.““