TOPOL

Vyrost' jsi štíhlý, zemi na oporu,

vykřičník lesa na pozadí boru,

a hrdě střežil jsi tajemství hory,

úsměvy rána, šepot přitajený,

až jednou nebes blesk vryl do tvé kory

znamení hněvu božího. Teď zdrán

zde stojíš hrdě nad hromadou třísek

a červení je zbarven kolem písek,

jak krvácel bys z tisícerých ran.

Ty nejsi z těch, jež nepohoda kosí,

máš hlavu v slunci, kořen v zemi té,

ty nejsi z těch, kdo blesky v bázni prosí,

máš tady domov, právo staleté.

A přejdou roky, vlhkou dřeň, kde rdí se,

prostoupí nová míza hojivě,

dál porosteš, tvé rány zacelí se,

a ty zde budeš stát, když dní, když tmí se,

vykřičník lesa rodné na nivě.