Topol.

Samoten bloudím silnicí

topolů zpustlou alejí

a z rozplakaných haluzí

podivné dumy šumějí.

Ve obemšenou kmene hruď

je lidské srdce vyryto,

zimavou plísní k neznání

do kola kolem přikryto.

A starý topol zadumán

třaslavou klestí šelestí,

a lístků mladá družina

naslouchá jeho pověsti.

Choulí se k sobě blíž a blíž

ti lístečkové zvědaví,

já na kmen ucho přikládám,

slyším, že o mně vypráví.

Jen ustaň, starý brachu můj,

sic uvěřím sám bájím tvým,

že je to vlastní srdce mé,

co kryješ mechem mrazivým.