Topoly. (II.)

Kol hráze topolů se vleče řada

a dlouhé stíny ztrácejí se v poli,

do duše smutek večerem se vkrádá,

to cesta zmučených, jež srdce bolí....

Šli tudy ztýraní – je rvalo žití,

a přece hrdá pozvedali čela,

šli tudy plačící svůj smutek skrýti

a jejich srdce kletbou zkameněla.

Šli tudy znavení, šli, stíny pouze,

a přece v duši s nekonečným klidem,

a vzrostli v topoly v své božské touze:

snít samotni a vyhnouti se lidem...!