Topoly.

Jak rád mám topoly! Cos výš a výš je láká

nad hroudu, v které tkví, nad země rmut a prach,

blíž k slunci, ku hvězdám, v říš vichřice i ptáka,

do bílých oblaků, v červánků žhoucí nach.

Mám rád je u cesty, jež běží rovna stolu,

co padá přes ni stín těch dlouhých alejí,

jak stříbrem políval by kdos je s hora dolů,

když větry letí kol a list jim rozchvějí.

Však ještě raději, když naše vísky střeží,

jak obr nepohnut by nad ní hlídkou stál,

nad nízkou chatrčí i nad kostelní věží,

a přímý, vysoký se díval v modrou dál.

Je léto a je žár, tam dole všecko zprahlé,

jak v kapkách žhavý kov by padal od nebes,

pak z dálky zahřímá a tmí a tmí se náhle...

Pod štíhlým topolem se bělá klidná ves.

Snad ví, že hlídá ji, ta malá každá chýže,

že ti, kdo pod ním tu, jsou dobře ukryti;

a než by pustil děs a zlobu nebes níže,

že raděj’ padne sám a blesky zachytí!