TOPOLY.

V nedohlednou modrou dálku,

vesničkami, do polí

podle silnice se táhnou

ve dvou řadách topoly.

Ve mlhavé dáli mizí

na obzoru za lesy,

štíhlé vrcholky jich mluví

s hvězdami a s nebesy.

Zelenou jich kšticí táhne

za šumotu jarní van,

za hřmění jim bouře sáhne

do větví jak do varhan.

Jak by větvemi a listím

ozvěnou se tajně nes

poutníků, již tady projdou:

touha, radost, žal i ples.

I má touha, všecko snění,

topoly, k vám zalétá;

moje duše, moje srdce

táhnou s vámi do světa.

Z bolestí svých, ze sklamání

zašlým nadějím jdu blíž –

za lesy kde, za horami

kvetla mladosti mé říš...

V nedozírné mračné dáli,

skoro někde za světem,

kam, topoly, nesaháte,

kde už zraku mizí zem.