TOPOLY

Kde park se končí v údolu,

tlum stojí vlašských topolů,

jichž lupen dole bílý

se k vlhké hlati chylí.

Mně zdá se vždy, ze starých časů

utkvělo něco v jejich hlasu,

že cosi zachytily.

Kdys dlouhou honbou umdlelá

se kavalkada vracela

sem v rokokové době

zde odpočinout sobě,

dva vzadu zbyli, on a ona,

cos’ v ouško řekli si, šeř vonná,

kol ticho jako v hrobě.

Pak smísili se v druhých dav,

jak etikety kázal mrav,

háv černý i háv bílý,

však to, čím šťastni byli

v tom jednom mžiku, topoly

od roků k rokům hlaholí,

šťastně to zachytily!