TOPOLY.

Rovný kraj jak vodní hladina,

pole, luka v šíř i dáli,

alej topolů jej protíná –

dávno již tu smutny stály!

Dávno již jak prsty vztyčené

ukazují vzhůru k nebi –

dál jak dříve lidstvo spasené

Spasitelům kuje hřeby.

Slunce zmírá v krvi za lesy,

na kraj závoj smutku padá –

černých topolů, jak procesí,

v západ míří dvojí řada.

Nebe, dříve plno úsměvu,

zvážnělo teď v celé šíři –

celá země mlčí bez zpěvu,

vyletěli netopýři.

Řadou jako v středověku kdys

mniši v černých řízách stojí,

šepcí chmurný žalm: „De profundis,

věčný mír ať mrtvé zkojí!...“

Umřel den a pohřben v minulost

dobrý jeho čin i podlý –

jako člověk byl tu chvíli host...

topoly se za něj modlí...