TOPŮLKA.

Úzký, štíhlý topol stojí na stráni nad chmelnicemi,

jak by na stráži stál v kraji, zdaleka jest viděn všemi,

ošlehaný, větry zdraný, jako stará zástava

vítá stejně zlatá jitra jako jitra mlhavá.

„Topůlka“ jej zovou v kraji do šíra i do daleka,

otřískán a sukovatý obzírá svět – nač tu čeká?

Kolem kdy mne vedla cesta, hbitý krok mne unavil,

pod topůlkou v řídkém stínu rád jsem vždy se zastavil.

Na obzoru, jak na mořské výspě v mračen halen plášti,

starý Mělník s hradem Karla chmurné čelo stále vraští,

pod ním stříbrný pás řeky, orné lány k obzoru,

vinic pruhy, chmelnic stuhy v malebném jak táboru.

Křivolaké břehy Labe, sem tam tůně leknínové,

někde most a jinde přívoz, zdymadel dál stavby nové,

až tam, kde se horstvo zvedá, kde si used’ v slunci Říp,

aby jako starý děda viděl v srdce Vlasti líp.

Od topůlky vše to snadno pohledem lze obejmouti,

jak se řeka modrá, třpytí ve vrbovém křehkém proutí,

jak se obilí v dál vlní lehkým vánkem zčeřené,

oblaka jak bílá táhnou, plachty větrem zvířené.

Starý oráč, který celé dopoledne robil v poli,

zastaví se pod topůlkou s rohatými svými voly,

ovčák s psíkem, kde se vzal tu? objeví se najednou

a zří oba a zří v dálku sotva oku dohlednou.

Jednotvárný kraj ten milý jako mapa připadá mi,

kde mi každá skvrna lesa i hrot každé věže známý,

v poledním pak tichu kraje – více než lze tušiti,

jak bych slyšel velké matky, země, srdce bušiti.

Chvílemi jak přes ta lada, keře, polí orné prouhy

klidu táh’ by sladký oddech, valící se blíž a dlouhý,

v chmelnic nežli dozní trsech, vlnících se pod nohou,

na země pak usne prsech, mluvících v něm s oblohou.

Slavné ticho, vůl dál žvýká, špinavý brav dál se pase,

oráč, pasák v dálku patří a kraj v slunci usmívá se,

v topůlce to hlasněj šeptne písní sladce jímavou,

a ty bílé mraky nebes volně táhnou nad hlavou.