TORQUATO TASSO.

Dlí pod zeleným dubem Janikulu

a u nohou mu leží Roma celá

v jásavých blescích bělavého slunce.

Jak moře leží lomených vln spousta

a kupole a věže z něho trčí

jak stožáry a vzduté plachty lodí,

a moře to se vlní v nedohledno,

v dál nekonečnou – a kdo vyšel z něho,

ví hořce, co vše odhodit se musí

a dravým vlnám jeho dáti v oběť,

než vynese své holé živobytí

na pevnou výspu... Strhaným svým zrakem

zří v nehybné ty vlny: takto stojí

zde v Římě, takto ve Ferraře dálné,

tak v Turině, tak v Mantově a všude,

vždy nenasytné, dravé nevrátivé...

Plul jimi a vše na té plavbě pohřbil.

I naděje i radost ze života

i schopnost cítit bolest, trpět rány.

Má v nitru prázdno... Kapitol je tamo

kde čelo jeho má být ověnčeno

básnickým laurem... Lhostejno. A pozdě...

Před lety byl by jásal... Byl by sklonil

tu ověnčenou hlavu s odevzdáním

k malinké nožce... políbil lem šatů

a cítil modrý pohled na své skráni –

ó Lukrezia!... Pozdě, všecko pozdě...

Vzdych: Lukrezia – tiše, snad jen zvykem,

jen jak když zašumí si hluchý vítr,

letící po zelených vlnách moře...