TORRERO.

Ve zlatem pošívaném kabátě,

opásán lichotným hedvábem,

kráčíš v cirk, můj torrero.

Pleť tvá, do hněda sluncem ožehlá,

vstřebává paprsky jeho,

rozpalující půdu tvého zápasiště.

A černé tvoje oko

pije z celé prohlubně cirku,

jako z poháru, po kraj naplněného

vášnivými pohledy žen, tebe laskajících.

A krev ve tvých žilách

se chvěje smyslnou rozkoší

vstříc krvi, kterou proleješ.

A celá tvoje bytost

chvěje se rozkoší barbarskou.

V tetelícím se vzduchu areny

ty tušíš řev a dusot

štvaného býka. – – –

A kdesi daleko za hradbami tvého cirku

Evropa esthetisující a moralisující

se s hnusem odvrací od tvé rozkoše.

Ty o tom nevíš, potomku Maurů.

Ty nevíš, že kultura tvých otců

prvá polibkem vášnivým a bolestně sladkým

dotkla se před věky tvého břehu Evropy.

Ty nevíš, že ruka těch, kteří bořili

domy tvých dědů a jejich chrámy,

aby srdce jich přivedli v lůno věčné Lásky,

vetkla ve tvou ruku, rozkoší teď umdlévající,

tenký tvůj meč, abys půdu svého cirku

napájel krví pro obveselení svého národa.

A ty, barbar vypěstěný, vyumělkovaný,

obleknutý v zlato, hedváb a brokát,

chvěješ se ve své areně smyslnou touhou

po řevu býka, horké jeho krvi.

Cítíš, jak celují tě záchvěvy stejné touhy,

letící tvojí arenou?

Buď zdráv, torrero!