To's nebyl ty!

Ten mladý muž, co květy pro mne trhal,

by pobožně je v moje ruce vložil,

mně, nevím čím, přec tebe připomínal,

jak při mně stanul a jak se mi dvořil

a slovy vybranými v řeči mrhal.

Tak jiný byl! Proč tedy v mysli tanul

mně obraz tvůj? Co z úst tvých zaznít mělo,

teď slyšela jsem. Projev touhy vřelý,

obdivu slova, jímž se nitro chvělo,

a vášeň, kterou náhle ke mně vzplanul.

Ty květy vzala jsem a poděkovat

jsem chtěla za ně – dobré slovo říci

a zadívat se v oči, které prosí.

Než cítila jsem, kterak blednu v líci,

a jak mi slzná vláha oči rosí.

To's nebyl ty! Tvé dlaně netrhaly

ty květy letní v herbář lásky naší,

a hlas tvůj neříkal ta krásná slova

nad všechny melodie světa dražší,

jež souzvuk srdcí dvou jen v sobě chová.

To's nebyl ty! A já tam stála chudá

a zamyšlená. Květy na zem padly,

a úsměv pohas. Slova odumřela.

U nohou mých ty květy rychle vadly,

že k ústům přitisknout jsem neuměla,

co's nebyl ty!