TOŠONOVICE

Z Frydku šel jsem do Těšína.

V srpnu bylo, horko bylo,

na silnici nadešel jsem

hezké děvče z Tošonovic.

S Panem Bog‘, dźevuška švarna.

„S Panem Bog‘, dźeń dobrý, pane.“

Z kuń, kaj idźeś? „Do fabriky

do Ćeszyna z Tošonovic.“

Do Pierona, jaks-je švarna,

jaké oči, jaké renčky!

„Po falešnu pán mi řondźi.“

In po pravu. A čís-je ty?

„Bystronova z Tošonovic.“

Tys-je Polka? „Ni, Moravka.“

Vyhrnulo bílé zoubky,

zle se na mne podívalo

hezké děvče z Tošonovic;

„to jen u nás rektor Polák

ten nám dává polské knížky,

ale my jen po moravsky

řondźimy co z Tošonovic.“

Folvarkem (18) řeč naše zněla

Harasovských, Tošonovských.

Dávno tomu. Cizí řečí

mluví teď Tluk z Tošonovic.

Až se zase ve vlast vrátím,

půjdu z Frydku do Těšína,

přejdu Dobrou, Vojkovice,

půjdu kolem Tošonovic.

Půjdu kolem polské školy,

polské po dědině půjdu:

vzpomenu, jak hněvalo se,

když jsem se ptal, je-li Polka,

švarné děvče z Tošonovic.