Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;

Toť plamen! v něm má bytost dohořívá;

při otevřených dveřích s bílých svic

vosk rychle kane – to z mých zřítelnic

proud slz mi do vnitř obrácený splývá.

Má duše, nevíš, juž se připozdívá

a obzor zastřený se temní víc a víc;

máš ticho náhrobků a popelnic,

to ticho, jež tak v hloubi roztesknívá.

Jsou otevřeny tyto bílé dvéře,

On stojí za nimi, jej vidím v šeře:

„pojď!“ kyne útrpně mi teď!

Hoř, bytosti má, ať se život splaví,

jsou dvéře dokořán, jsem nedočkavý:

má duše, vzleť, ó vzleť, ó vzleť!