Totéž srdce.

Já v bázni ptám se, zda to pravda jest,

že v srdci láska znova...

Ah, je to jako jara vlídná zvěst,

když dechne do hřbitova.

Mé srdce bylo zasněžený lán,

kde dlouho byla zima, –

teď vzbuzen znovu, tebou požehnán,

zrakoma zářícíma.

Přec těžko věřit v tento velký div,

to štěstí těžko chápat,

že květy jsou, kde rány byly dřív,

že jitro, kde byl západ.

Že motýli, jimž křídla spálil mráz,

zas volně k slunci vzlétnou,

kde plno zpěvu, jak by vzduch se třás’,

do jarní noci flétnou.

Že růže, stokrát zašlapána v zem

zas květ a vůni dá ti,

že žitím ztýrán budeš blouznivcem,

jejž dívčí pohled zchvátí.

Že totéž srdce, kde byl mráz a chlad,

jen mír ne a ne štěstí,

zas milováno může milovat,

jak hřbitov jarem kvésti.

Že zapomenout můž’ pro pozdní svit

na mhavé, smutné ráno,

na vše, co není a co mohlo být

a co v něm pochováno.

Že oné, jíž kdy tak měl někoho rád,

přec časem zapomene,

nad hrobem štěstí ještě jedenkrát

si chrámek lásky sklene.

Že v totéž srdce, zasněžený lán,

zas láska vejde ráda,

jak v starý hrob, jenž znovu vykopán,

se rakev nová vkládá...