TOUHA (1)

Kdy vás spatří oko moje,

hory drahé, milé hory,

vás, vy krásné vonné sady,

a ty temné šumné bory?

Pestré luhy, po nichž ráda

jsem co děcko běhávala,

rozmanitých kvítků hojnost

na věnce si trhávala?

Tě, besídko, v níž co dívka

podvečer jsem sedávala,

s touhou lásky blahosnivé

na milence čekávala?

Sedli jsme si mezi kvítí

na kypřinu drnovou,

to pod lípu medokvětnou,

pod křovinu růžovou;

nade námi slavík plakal

v roztoužení milostném,

a dvě duše rozplývaly

v opojení blahostném.

A když na blankytném nebi

zasvitla večernice,

volala nás zpět matička

do tichounké sednice.

K nebetyčným Krakonošům

duch můj vzlétá toužebně,

tam, kde moji drazí dlejí

v té chyžici malebné.