TOUHA (2)

Zaletává, poletává

kol domku malého,

zda nespatří drahou máti

neb otce milého.

Smutně máť, ach, smutně sedí,

kolovrátkem točí:

a proč si as můj tatíček

stírá slzy s očí?

Ráda bych mu zulíbala

uslzené líce,

však Bůh sám ví, jestli budu

líbati je více.

Vzpomíná si, jak sedával

v kole milých dětí,

a kdy srdce mu zaplesá

v loktů jich objetí.

Nermuťte se, tiché duše,

však je uhlídáte,

až se opět jaro vrátí,

s nimi se shledáte.