Touha dívčí.

Co to pláče na zeleném břehu,

Na břehu pod růžonosným keřem?

To nepláče lyska, ani labuť,

Labuť bílá s pěkným táhlým hrdlem,

Ale Běla je to, dívka mladá.

Na druhou stranu se mutno dívá,

Kdežto mládenec kosí palouček,

A hned k němu posílá poslíčka,

Aby přišel, že zde touhou prahne.

I letí přes řeku mladý posel,

Mladý posel, jarní to větýrek,

A když přiletí na druhou stranu,

Ptá se ho tu jinoch zlatovlasý:

„Odekud letíš, větýrku šumný?

Odekud neseš pochotnou vůni?

Takto luční květ jenom vonívá,

Luční květ, nebo rozkošná růže!“

Odpoví mu posel slov milosti:

„Za potokem pod růžovým keřem

Modrooká děva nyje láskou;

Tam pojeď, a já poženu člunek!”

I odváže junoch loďku malou,

Do lodi si lípové hned sedne,

Na druhou stranu se řekou plaví,

A své dívce s tváře porosené

Slíbá touhu pod růžovým keřem.