Touha do dáli.

Jen daleko, jen daleko, zde všecko padá na mne,

ten výsměch zašlých illusí, smích drsný lásky klamné –

jen daleko, jen daleko z té vaší pusté vřavy,

kde zní jen křik váš kramářský kol umučené hlavy.

A tam snad přec bych zapomněl, jak bídným každý z nás,

a tam ta pouta otrocká bych volně s rukou střás’

a jasmín sobě ovinul kol umučené hlavy.

Jen daleko, jen daleko z té vaší lásky bídné,

tam přec snad slunce jasnější z těch mraků povyhlídne,

a nezamrazí duši víc smích váš, vy lásky lháři

a ani pohled vylhaný mi do snů nezazáří.

Já vámi uštván, utýrán a šťasten ani den

a teď už k smrti umdlený a věčně nekliden –

a jeden úsměv vřelejší mi do snů nezazáří.

Vše ztraceno! – vše ztraceno! – Ó jděte, jděte, jděte!

Je jedovatý pohled váš a ruce vaše kleté,

váš každý dech ten otráví a slovo každé spílá,

ztad láska dávno ulétla, ta holubička bílá.

Vše ztraceno! – vše ztraceno! – A láska není tu,

vám s bohem, touhy sřícené, zde není soucitu,

vše darmo! naděj ulétla, ta holubička bílá.

Vše nadarmo, co snil kdy duch a čím krev spánků vřela,

vše nadarmo, vše ztraceno, už naděj odumřela

a leží, mrtvá, ztracená, ta drahá mrtvá v zemi,

a já jsem sám a na čele pot mrazný chvěje se mi.

Huronský váš křik šílený ten zajásal a pad’

do dumných žalmů pohřebních, jak šla ta mrtvá spat –

a jak jí v smrti, na čele pot mrazný chvěje se mi.

Tak umřela a každý z vás rád hlínu na ni házel,

z vás každý rád, já šílený ji k hrobu doprovázel,

a noc pak byla, těžká noc a všemu oddech dala,

jen do té duše na věky a těžce napadala.

A tys tam spala, ubohá a drahá, z chvíle té

já jsem tu šílil po tobě v té noci prokleté,

jež v duši chmurnou na věky a těžce napadala.

Tak dokonáno! Umřela. Já sám tu zůstal bez ní,

a nic než výsměch zlotřilý do smutku mého nezní.

A když už všecko umře ti, co můž’ tě ještě vábit?

Sem dejte popel na hlavu a zapomnění hábit,

sem sandály a žaltář sem... nic nechci, jen být sám,

ta vaše pouta otrocká rád s šije setřásám

za jednu chvíli poklidu a zapomnění hábit.

Tam snad by ke mně přišla zas a věnce by mi vila,

tam aspoň ve snu přišla by a mne by uzdravila

a já bych dýchal volný vzduch, ne sytý zradou, hříchem,

a duši svou bych opojil tím nekonečným tichem.

Jen daleko, jen daleko, ó já to dobře vím,

to otrávené žití své tam ještě uzdravím

tou svatou lesní samotou, tím nekonečným tichem.

A snad i láska ulétlá v to choré srdce bědné

se ještě zpátky navrátí a na čelo mi sedne...

jen daleko, mně teskno už, ven z této dusné vřavy,

kde jenom trní ovito kol utýrané hlavy –

a tam ty mrtvá zašeptáš: „Tys přišel“ – jen a níž

tu hlavu svoji předrahou k té rakvi nakloníš,

kde jasmín mlčky oviješ kol utýrané hlavy.