TOUHA LÁSKY.

Šla za tím polibkem té bílé ruky Touha,

ach, odkud vyšla jen? Jak přišla na tu zem?

S hvězd jistě cesta jí. Tak byla dlouhá, dlouhá,

šla za tím polibkem?

A rostla v netvora, jenž v zhoubu hrozil všem,

zjev jehož mátožný se Idealu rouhá,

vše chtěla uchvátit a urvat lačným rtem.

Na nebes azuru jediná zbyla šmouha,

to Lítost plačící nad ztroskotaným snem –

jí Satyr směje se a mrkvičku jí strouhá,

jí, jež šla za tím polibkem...