TOUHA PERUTÍ

Zda srdce mé se volně v blankyt vznese?

Jak ptáče, dosud v pochyby síť jaté

úzkostně volá.

Niv roucho jiskří drahokamy květin,

jak rozkošný ráj, který otvírá se

tázavým očím.

Mým tělem proudí slastné omámení,

jak čarodějně vábný úsměv května,

jdoucího krajem.

Ó, štědrá Vesno, jitřenko mé duše,

nech zajásat mé srdce zářným zpěvem

v zahradě žití.