Touha po domovu.

Po sestře vzdálené vždy steskne se mi náhle,

cit jemný, pokrevný já cítím v žilách bít,

já chtěl bych na chvílku své srdce zapřít sprahlé

a štěstí, žaloby i smích z rtů jejích pít.

A z lící oválu se zticha rozpomníti

na tahy matčiny tak živě, živě zas,

na vážného si hrát, však znovu rozohniti

se ku hrám blouznivým v podzimní, sněžný čas.

Jí límec bobrový a čapku koupit hnědou,

neb bílou kočičku kol krku kosmatou,

do noci prosedět s tou dobrou neposedou

a karty vykládat, když jizbou snové jdou!

Snad otec stařičký na čele ani chmury

za klavír usedna by přemluvit se dal,

a chvíli hledaje na stránkách partitury

by Griega navrhnul a se zálibou hrál,

jak jarní břízky kdes by ševelily zticha

a motýl houpal se v třeslicích sem a tam,

cos jako z vesela a smutně zas když vzdychá

tou jarní piecou by život proudil k nám.

Však zde ti líto dne, jenž navštíví tě v městě,

a všeho líto ti, co dolétá ti v sluch;

kol krámů večerem ty v planoucích lamp deště

když vyjdeš procházkou a tramwayí hřmí ruch...

Co má tě baviti? Lesk skladů květinových,

kamna z dob Ludvíka, či gobelin žlutavý?

Ty hledíš lhostejně na titule knih nových,

nic tebe nevzruší z obvyklé únavy.

Klub když tě omrzel a přátel schůzky klidné,

a srdce před vším už se zvolna zamyká,

naděj, že padne v prach, co směšné je a bídné

násilím, směšností když novou zaniká,

když státníkova řeč, když píseň básníkova,

když politická stať tě vzruší zřídka jen,

když slabosť, couvání a resignace nová

a bombast bláznivý nám všechněm plní den:

Po sestře vzdálené, po otci a tom kraji,

po vsi, kde cestáři v svou tlukou opuku,

po žlutých housátkách vždy steskem se mi v taji,

po varhan pisklavém a hlučném souzvuku,

kde všecky bolesti a rány svého mládí

bych tajně pochoval v střed zlatých duší svých,

jak dečko svéhlavé, jež vyděšeno pádí

v náručí vztažené a usne v polibcích! –