Touha po jihu.

Ven a dál v ty širé kraje duše má zas vzhlédnout touží,

vlašťovka kde křídla svoje v modrých vlnách moře hrouží.

V síni mé tak dusno, těžko – a v mém srdci touha hoří,

rozmáhá se, v dálku šlehá, v dálku, v dálku, k moři, k moři.

K moři, na němž bílé lodě k novým dálným světům plynou,

kde v lagunách rybky zlaté přítulně se k veslu vinou.

Tam, kde víla v štihlou loďku tisíc krásných perlí hází,

a rusálky mysl žhavou zpěvem tichým doprovází.

Tam, kde nebe v stálou něhu jasné oko svoje halí,

tam, kde bouř svou rukou chvatnou lagun modrých nepokalí.

Palmový kde hájek svěží sterý půvab v sobě chová,

citrony kde v poli kvetou a jablka granátová.

Lid kde v chrámech vykouzlených tvůrce o svobodu prosí

a svých pěvců slova skvostná věrně v středu srdce nosí.

Tam má touha a ten oheň nitra mého mocně blýská,

a má mysl mocně plane, a mé srdce mocně výská.