Touha po matce.

Velké, boží slunce, všeho těcha,

v zlaté vstává, v zlatě nebem spěchá;

velké, boží slunce, kam že pílí?

Krásné slunce, zastav se jen chvíli,

zastav se jen chvíli zlatou nohou,

neopouštěj mě tu přeubohou!

Dál šlo slunce v modrém nebes týnu,

nechalo mě smutnou státi v stínu;

kéž by máti má se z hrobu zvedla,

by jak ondy do sadu mě vedla,

kde zář slunce k nám se všecka slétla

a má duše i má líčka kvetla.

Postůj, slunce boží, prosím znova,

slyš mých teskných přání vroucí slova,

při večerních zvonů smutném pění

nes mé zlaté matce pozdravení,

zlíbej hrob i srdce její v hrobě...

ach, my obě, obě chceme k sobě!