Touha po odpočinutí.

Kdy se as slunéčko

tam za hory skloní?

Bych moh’ odpočinout,

blaze sníti – o ní!

Vycházelo jednou,

zaplálo mi líčko,

nastal milostný den

lásky – pro srdéčko.

Vycházelo slunko:

Po stráních jsem bloudil, –

tichých nadějí však

stín se za mnou loudil.

Běda že též došlo,

slunko na poledne –

a mých nadějí stín

ztrácí se a bledne!

O poledni lásky,

lid, že lkám, se diví,

lkám: vždyť hruď jen jedna

nadějíčka živí:

Doufám, až se slunko

za ty hory skloní,

že si odpočinu,

a budu snít – o ní!