Touha po písni.

Když v poli strom se k žití vzruší,

an květnou vůni v srdci tuší

a ptačí písně po nivách,

tu blah

na horská temena v hruď lesů

duch vzlétá k blankytnému plesu,

by pro perly vln bílých v směsu

zas touhy bílou rukou sáh’.

A letí, letí bez únavy;

co zemských poutníků mu davy?

on touží z prachu v kouzel skrýš,

vždy výš,

kde srdce s duchem v jedno zvučí

a padají si do náručí,

by jati lásky silou ručí

svých citů zvučnou píli číš.