TOUHA PO SAMOTĚ.

Dřív snílek nesmělý, jenž sníval v jizbě svojí

a myslil, pracoval, až s ní jak s hrobem srost’,

teď cítím, každým dnem, jak víc mne k sobě pojí

a poutá růžemi a váže společnost.

Znám kouzlo večerů, kdy hovor plyne se rtů

a lehce spřádá se jak pavučiny nit,

již trhá jenom smích a živý polet žertu,

jenž, motýl prchavý, se nedá zachytit.

Znám vlídné úklony, žen úsměvy, hru očí

i píseň přemnohou znám z jejich klavírů,

narážky škádlivé, jež potutelně vskočí,

ty blesky bez hromu, ty bouře bez víru.

Znám lásku oddanou, jež tkví, kdy vše se kácí,

stisk přátel upřímný a nelíčený znám,

já vím, co byli mi, jsou v bolesti a práci,

kdy duše nadšením se zvlní k hlubinám.

A přec bych častokrát zas rád snil ve své síni

a zpíval, neznámý a utajený všem,

jak skřivan, při zpěvu jenž oblakem se stíní

a může aspoň snít, že poslouchá ho zem.