TOUHA PO VZDÁLENÉ.

Na obloze hvězdy hasnou,

Život můj se zatmívá;

Ach, kdy dočkám chvíli šťastnou,

Abych uzřel tváři jasnou,

Níž se temno rozdnívá!

Večerní už větřík v réví

Mé besídky mile hrá,

V borku umlkají zpěvy:

Pro tebe tu v smutné jevy

Rozlívá se duše má.

Jméno tvé šeptem studénky

V srdci žaluplném zní,

V skvělé tváři tě jitřenky,

V každém lístečku pomněnky

Zkalené mé oko zří.

A když oupí slavík v stráni

Pode stinnou větvinkou,

Při zefírků vnadných vání

Kochám se v tvém celování,

Bavím se tvou hubinkou.

Vyhasnulo světlo denní,

Noc se beře v krajiny,

Vše dlí v tichém ukojení:

Tys jen ještě mého snění,

Dívko! záměr jediný.

Vznášeti se neustane

Obraz tvůj vždy předemnou;

V oku tvém vždy milost plane,

Z lící tvých vždy mladost vane,

Usta k políbení zvou.

Ale, ach, ký kraj tě kryje,

Srdce mého klenote?

V duši mou se touha ryje,

Oko žalné slzy lije –

Kdy mně radost vykvete?