Touha políbení.

Z jarní lázně slunné Lady

vystupuje země mladá,

na svěžího klínu vnady

pestré polní květy skládá;

rozkvetlými růží trsy

zdobí vlnící se prsy,

matkou touží být a ženou

a s náručí otevřenou

nebes polibků si žádá.

A mé srdce rovněž touží;

políbení nebes hledá,

v krásy prameny se hrouží

a zas křídla u výš zvedá;

leč sup žalu z žití mraku,

kopí v spárech, střely v zraku,

stíhá je a rve a ničí,

a to srdce žalno křičí:

bolest zpívati mu nedá.