TOUHA PROKLETÍ

Pták bouří zahnaný, jsi v moje okna bil

Svým křídlem zraněným. Já otevřel ti duši

A tlukot šílený, jímž srdce tvoje buší,

Jsem ve snu bláhovém pak ztišit zatoužil.

Teď jinak chápu vše, že ke zmaru jdeš, vím.

Neb ty tak hluboko jsi pohléd’ v prázdno bytí,

Že i má láska teď, jež v prudký žár se nítí,

Se tobě stínem zdá, tak chabě mizivým.

Však přece toužím dál, když vším je duše mdlá,

By vtiskla do čela nám aureolu zla

Tajemná legenda a sláva zavržená,

By lidé po věky se chvěli prokletím,

Dvou tmavých milenců si šeptajíce jména,

Z nichž plá hřích tajemný a pohrdání vším.