Touha samoty.

Jed ostrý, zahořklý mé nitro prolil zticha,

dým černých kadidel v něm zhuštěn zavání –

a jenom zdaleka, jak z dlaní světic dýchá

to touha bělosti, mdle čistá v zmírání.

Ta touha bělosti, jež suggeruje z dáli

jak rytmem tušených a neviděných vln,

jež hynou ve mlhách, jež únavy kyv stálý

touž hudbou provází, v snů závrať, vzdechů pln.

A raněn životem a zalit šedí stejnou,

jež tvrdě zatíná v snů duhu, lesk a jas

své tóny mrazivé hrou krutou, beznadějnou,

jak plavec zbloudilý sním v nostalgii zas:

že duch můj poznovu si kathedrálu stvoří

té hrdé Samoty, již zpupně pobořil,

kde světla vzpomínek v lamp starém zlatě hoří,

hru lesků lijíce do hrobek mrtvých chvil,

té hrdé Samoty, kde vše se zapomene,

kde vše se uklidní, čím duch je uštván, chor,

jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené,

co skály vzdálené rve náraz vln a vzdor.