TOUHA

Znám květ zářivý, jenž v mračnech jenom bují,

mžikem rozsvítí a zanikne jak blesk,

v dálku oblačnou tam za ním poputuji

vytesknit svůj stesk.

Je vše marno, vím, však duše silně žádá,

nedočkavě již se chystá k rozletu:

blesk mne zapálí a v odevzdání ráda

zemru, odkvetu.

Květy bílé dva, ten prvý v tvůrčím snění,

s ohněm zavřeným ten druhý nad světem

věčně prahneme a dálkou odloučení

planě odkvetem.