TOUHA.

Do dravých proudů řeky

jsem hodil svadlý květ,

a odnesly ho vlny

v daleký, širý svět.

A vzal jsem v ruku kámen

a hodil ve vln stín,

a v ráz na věčné časy

se stajil do hlubin.

Ó, srdce! Plynout proudem

za obzor daleký! –

Ó, duše! Klesnout v hloubku

a usnout na věky! –