TOUHA.

Ty, které nelze dát jména ni tvaru,

dnes zakuklena přišla jsi ke mně,

mě přišla jsi zkoušet,

zda tebe pochopím, zda tebe poznám

skrz tvojich závojů řasy.

V spůsobu bolesti přišla jsi jednou

mým srdcem citlivým zmítat

a zmizela’s opět,

by’s na to z daleka tušit mi dala

svou tichou líbeznost čistou.

Tu jsi mi kynula úsměvem květů

vzpučelých podél mně určené cesty

a v pochmurných mracích

zas jsi se ztrácela tonoucí náhle

jak noci poslední hvězda.

Žen něžných pohledem křížila’s dráhu,

jíž síla neznámá v dálku mě hnala

kams’ ke břehu moří,

na jejichž zčeřených planinách zřel jsem

tvé v dálce mizeti plachty.

Zda pravdou byla jsi, posledním slovem,

v němž všeho příčina hluboce kotví,

či souzvukem lásky,

jímž svět náš celý se navzájem drží

nad věčna hlubinou temnou,

či krásou, z temnot jež útvary láká

ve světle života duhově vířit –

mně těžko lze říci,

však zakuklena když přišla jsi ke mně,

já tě poznal, ó, touho!