TOUHA.

Je modřínová alej osamělá,

i stezka, jež se v dálky bělá,

spí v mlze bílé jako v krajkách lesy,

i ptáci mlčí, – v snách je děsí

snad Smutek, jenž jde zádumčivě krajem – –

Ó přijď – a poušť zas bude rájem,

zas v soumrak rozplyne se hořké snění,

a sagy, jež se v hlavách stromů pění,

zas zlatým světlem štěstí prozáří se –

A Radosť půjde krajem v bílé říze,

a rosa její sladká – naděje a touhy,

i v smutek hocha padnou nekonečný, dlouhý –