TOUHA.

Na nebi hoří světla zářivá,

a v jejich lesku poklad ráje plá,

oh, v mojí hrudi opět zaznívá

ta schřadlá touha žalem osleplá.

Za bílého dne leží nehnutě

kdes v nerušeném skrytém doupěti,

však v nocích světlých zvedne perutě,

jakoby chtěla k nebi letěti.

A povznésti se v slunné oblasti,

pryč z fádních boulevardů a špíny měst,

přes mračen vrchy, Věčna propasti

a koupati se v pršce zlatých hvězd.

A zajásat v své touze nadhvězdné,

jež v propasti tam denně krvácí,

a ponořit se v moře bezmezné,

jež nekonečnem věčně burácí.

Však marně touží v prostory se vznést,

v tmu řítí se a trpí poznovu,

jak vězeň, jenž zří mříží dálky kvést

a marně bije do svých okovů.