TOUHA

V tom moři ticha, v kterém slunce zmírá

a v růží krvi mlčky zhasíná,

v mé siré srdce tesknota se vtírá,

v mé zpěvné srdce, které usíná.

A housle větru pláčí smutnou touhou,

a spící stesky něžně vzbouzejí,

tou bledou touhou, neúnavně dlouhou

jak silnice, jež prchá alejí.

Jde večer z háje, stíny bloudí v poli,

a ve vesnici ospalý zvon zní,

mé srdce, které znaveno je boly,

si o leknínech šeptá ze spaní.