TOUHA.

Jak přál bych si, jsa schvácen denní poutí,

tak mile, tiše, sladce spočinouti

na ňadrech ženy.

Však srdce pláče, zraky bloudí kol!

Kdo slyší slova má? Kdo zná můj bol?!

Jen mrtvé stěny...!

Jsem psancem žití, otrokem svých činů –

před vášní žárem marně hledám stínu

ve světě celém.

Jak oblast zatápí mi duši stesk,

že zaslepil mi oči slávy lesk

v tvoření smělém.

Zda najdu útěchy kdy v klidném žití?...

(tak myslím si) – zda znovu pozasvítí

mé idealy?

Pak pracoval bych, tvořil, pro svět žil –

jsem odpočinut... Dost jsem dlouho snil

tam v tiché dáli.

Ty vzdušné zámky, jež jsem léta tvořil,

a jedním rázem Osud v rum mi sbořil,

jsou prázdná slova.

Jen rozmach duše, všechno strhnout kol,

vše tužby, snahy zvednout na vrchol...

a žil bych znova.