TOUHA

Na letním slunci mocnou touhou hoří

do šarlatova rudá libela,

ta vodní žínka tůní, kde se boří

bludného chodce noha nesmělá.

A touha ta i tělo její moří,

že vyzáblé je... Jak ta libela

já toužím... Tys však o mém velkém hoři

ni vzdechu z úst mých neuslyšela.

A odvane-li vítr podzimní

libelu štíhlou, touhu její s ní –

mé lásky touha s časem nepluje.

Až jednou jak má žena vejdeš k nám,

já láskou svou tě k sobě připoutám

jak proutečkem, jenž plný lepu je.