TOUHA.

O, jako ten oblak zářivý

jen klenbou se vlnit a vlnit,

žhavou, sálavou klenbou

nad vypráhlou, rozrytou, zpukanou zemí

nad uvadlou nivou života!

O, jako ten oblak zářivý

rozsévat, rozsévat žíznícím květinám,

žíznícím, sklíčeným úpalem slunka

chladivé, vlaživé stíny!

Pak srazit se ve vlhké třpytivé krůpěje

a zhoustnout a sesílit v bouřlivý mrak,

a smělým a sinavým šlehem

zablýsknout v žhavě vyhřátý vzduch

a linout se, linout se drobounce

křísivým, sílivým deštěm

na zpráhlé, žloutnoucí nivy.

A kalichy skloněné vichřicí bolesti

vztýčit zas k světlu a slunci,

a smýt s nich prach sžíravé zloby,

tak v svěžích a omládlých naposled

zastkvít se rosou zlacenou

zapadajícím sluncem...

A zatím sám krčím se u země,

bledý stvol sežloutlé travičky,

ušlápnutý a zlomený

čním do horké pouště života

a suchými kořeny vyssávám

poslední, poslední krůpěje mízy...