TOUHA.
Oh, paní má, oh, paní má,
zda víte, co je touha,
když duše v temno hovoří
a životu se rouhá,
když se zasněnou něžností
miluje noční šera,
a v nitru svém kdes slyší zpěv,
jenž zmlkl za večera,
když o rozkoších intimních
sní v onyxovém tichu,
o běli ramen ambrových,
o rozvášněném smíchu?
O kouzlu maurských basenů
s výdechem vůní těla,
za nocí sladce hlubokých,
jež loutna rozechvěla,
o měkkých stříbrech měsíce,
jež v modré tmy se lijí,
o mysterických rozkošech
slavnostních vigilií,
o objímání žhavých těl
s výdechem záře bílé,
jež činí rozkoš šílenou
a sladce marné chvíle –
o tanci bílých otrokyň
za zvuku smutných citer,
o snění melancholickém
v zášeří cizích jiter –
o sladkém zpití aloí
pod horečnatým nebem,
o pozdních nočních hostinách
s mystickým bílým chlebem – –
Ó, paní má, noc tichá jde
přes vaše zmlklé sady,
a šero sladkých rozkoší
k vám zve mne do zahrady. –
jdou po nebesích mraky –
oh paní má, v tak měkkou noc
lze věřit ve zázraky – – –
Tam v šeru jakby zděděné
violy lkaly v tónech,
by trochu vášně vzkřísily
v nás mrtvých epigonech – –
Oh namodralé stezky tam
se ztrácejí kdes v dáli,
s tak slavným ticha tajemstvím
jak k rozkoši by zvaly,
k rozkoši bílých extasí,
a vášnivému hříchu,
ku nostalgickým blouděním
v tajemném nočním tichu – –.
Kam jdou ty stezky, paní má?
Ne, nechci konce znáti,
vždyť jenom věci tajemné
lze s vášní milovati...
Vždyť smutné všecky konce jsou
vášnivých našich poutí –
Oh, vidíš, sladká paní má,
labutě nebem plouti?
Oh toužím tak tvých údů běl
s rozkoší objímati,
a jíti s tebou po stezkách,
jež neumějí lháti, –
a měkkou hudbou zváben být
k extasím svatých hříchů,
a rudým svitem ozářit
rozkoše svojí pýchu –
Já čekám v něhy vzeplání
a miluji ta šera,
jež horký dech tvůj ssály snad
dnes pozdě za večera – – –
Já marně čekám. K západům
je zamlkle noc dlouhá –
Oh, paní má, tak vášnivě
zná milovat jen touha!
Tak slavnostní je čekání,
když šero kol se sklání – –
oh, konce jsou tak banální –
Ne, nechoďte, má paní!