TOUHA.

Má Neznámá, jež nemáš jména,

jež bylo by lze vyslovit,

tak toužím nyní tvoje líce

z dnů příštích duchem vylovit.

Svou melodii zádumčivou,

jíž málem bych se rozslzel,

tam v háji slavík lká a pláče –

jenž tolikrát mne omrzel.

Ty, která na mne čekáš možná

a o mně neznámém snad sníš –

Ty přijmi teď můj pozdrav z dáli,

než do očí mi popatříš.