TOUHA.

Je večer. Světlo chladné, oranžové

sníh osvěcuje, sosny zažíhá

pod obláčky, jichž na sta výší plove

tím nesmírnem, jež v dál se rozbíhá...

Sensace nové chtěl bych vykopati

na místech těch, kde vzhořel plamínek.

Lze vděčným ještě vděčné srdce dáti?

Lze pohřbit bolest vyhaslou i vztek?

To moře Zimy v nesmírnu má hráze

a splývá v jednu barvu s oblohou...

V tom tichu obrovském je duším snáze,

těm, které odpočinout nemohou...

Cos láká dávné druhy vynajíti,

že odešli, v svém srdci tolik ran,

pro jiné živí pro nás musí hníti

pod kamenem, jenž v srdci vykopán...

Chcem probouzet, chcem napravit, chcem zlákat,

svou harmonii sdělit dávným dnům,

ty obejmout, jež zřeli jsme kdys plakat,

když křivdit se tak chtělo našim rtům...