TOUHA

MÁ duše velmi bledá

churaví dlouhá léta,

co sněné květy hledá

na pustých stráních světa.

Se zpěvem do hor vyšla

a na syringu hrála,

tu náhlá mdloba přišla,

ze které touha vstala.

O vzkvetlých stromech fíků

sní ve závějích sněhu,

o háji mandlovníků

ve mrazu ostrém šlehu.

O bouři nezkrocené,

když modrá jeseň tichá

do mlhy pozlacené

nyjící smutek dýchá.

A touhou nezkojenou

nadzemské slasti hledá

a rozkoš, pouze sněnou,

jíž země nikdy nedá.